Genealogie anebo Jak najít své kořeny

Sestavování rodokmenu dnes patří k nejoblíbenějším koníčkům. Hledání rodinných kořenů se stalo masovou záležitostí. V USA obsadilo druhé místo žebříčku hned po zahradničení. Amatérskému pátraní po předcích se tam věnuje 120 milionů osob.

V Německu měla genealogie vzhledem k neblahé zkušenosti s árijskými zákony dlouho punc podezřelé vědní disciplíny. Dnes je situace jiná. V genealogických spolcích tam pracuje 30 tisíc organizovaných členů a mnoho dalších soukromých zájemců se rodovému bádání věnuje na vlastní pěst. Práci jim usnadňuje moderní technika, především internet. Nejde už jen o obcházení zaprášených matrik a luštění nečitelných zápisů dávných úředníků. Na webové síti jsou k dispozici desítky milionů osobních záznamů a digitalizovaných dokumentů ze všech kontinentů a dob.

Největší sbírku takových záznamů má americká mormonská církev, která jen německým badatelům poskytuje měsíčně přes tři tisíce záznamů na mikrofilmech. Mormoni, neboli Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů založená v USA v roce 1830, učí mimo jiné, že křest v mormonské víře lze poskytnout i dávno zemřelým předkům, pokud ovšem známe jejich jména a životní data. Tato víra podnítila nebývalý zájem o genealogické bádání a dnes je v žulovém masivu nedaleko Salt Lake City ukryto pod zemí 2,3 milionu mikrofilmů ze 105 zemí a každým měsícem přibývá 5000 dalších. Soubor je přístupný zájemcům na adrese www.familysearch.org.
Význam mormonského archivu ocenili nedávno obyvatelé Cookových ostrovů. Když jim požár zcežitou osobou je Georg Zierdt, který se v polovině devatenáctého století vystěhoval se sto padesáti tolary v kapse do Ameriky a založil tam novou rodovou linii v Pensylvánii.
V laboratoři se porovnávají úseky chromozomu Y, jehož podoba se dědí v mužské linii. Analýza DNA má ovšem jeden háček. Pokud se prokáže, že některý z členů rodiny není synem úředně uváděného otce, může to vést k nepříjemnostem a zklamání. Britský výzkum v oblasti Liverpoolu například ukázal, že devět procent dětí nepatří svým domnělým otcům. V Německu se počet „kukaččích“ dětí odhaduje na pět procent.

Většina soukromých badatelů však neusiluje o precizní důkaz biologické spřízněnosti. Jejich cílem je zasadit sebe a svou rodinu do historických a kulturně-společenských souvislostí. Pokud žili předci po generace ve stejné obci nebo v nedalekém okolí, obejde se pátrání obvykle bez větších problémů. Složitější práci připravili svým potomkům vystěhovalci, exulanti a emigranti, kteří hledali štěstí na jiných kontinentech. Velké mezery v matrikách také nadělaly válečné konflikty a masové pohyby obyvatelstva po druhé světové válce.

Soukromé iniciativy rodinných historiků korespondují se současným trendem v historické vědě, která se obrací k životu obyčejných lidí a snaží se postihnout postavení a vývoj konkrétních sociálních skupin. Při pátrání po předcích zjistil například Martin Richau na bohatém materiálu (50 000 jmen v rodinném archivu), že v Horním Slezsku se dříve vdovy a vdovci znovu ženili či vdávaly často již po šesti měsících. Hospodářství a domácnost nemohly dlouho zůstat bez patřičného dozoru. Ovdovělí partneři si obvykle brali někoho z blízkého příbuzenstva zemřelého.
Na základě 940 záznamů o sňatcích mlynářů na území Saska bylo nutné opravit vžitý názor, že příslušníci této slupiny žili na okraji dobré společnosti. Ukázalo se, že ve dvaceti procentech se mlynáři ženili s dcerami farářů, úředníků nebo bohatých řemeslníků.

Při analýze záznamů z 18. – 19. století o třiadvaceti tisících rodin ve východním Frísku zkoumali historici přínos babiček pro uchování potomstva. Ukázalo se, že kojenecká úmrtnost klesala, pokud žily obě babičky. Bližší pohled přinesl další překvapení. Větší šanci na přežití měly ty děti, které měly babičku z matčiny strany. Pokud žila pouze matka z otcovy strany, úmrtnost kojenců stoupala až o třetinu. Jestliže žila ve stejné vesnici, riziko se dokonce zdvojnásobilo. Není jasné, zda babičky z otcovy strany odmítaly pečovat o dítě nebo zda jejich pomoc byla dokonce nežádoucí.

V červnu 2004 se konečně sešlo sedmdesát příbuzných z rodu Zierdtů, Zierdů či Ziertů v americkém Wisconsinu. Iniciátor akce Holger Zierdt tam poprvé prezentoval výsledky svého patnáctiletého bádání. V rodokmenu může nyní jasně vyznačit příslušníky rodu, kteří do něj patří, i osoby, které se geneticky vymykají. Hostitel přitom musel spolknout hořkou pilulku. Genetický test jednoznačně prokázal, že červený puntík kukaččího dítěte získal i jeho dědeček. Znamená to, že prababička se zapomněla s cizím mužem a všichni další potomci včetně Holgera Zierdta do rodiny již geneticky nepatří. Americký badatel však na genealogické bádání nezanevřel a považuje se i nadále za člena nově objeveného rodinného klanu. Ostatně jak tvrdí, důležitější než pokrevní příbuzenství jsou dobré rodinné vztahy. Podobný názor má i většina dalších nadšenců, kteří po léta v potu tváře shánějí údaje o svých dědečcích, pradědečcích a praprapraprapředcích, aby je mohli slavnostně zakreslit do připraveného rodokmenu.

Podobné články